ZY v Bournemouth s STS

... aneb co v letácích nenajdete...

V období 4.7. až 21.7.2002 jsem se já, Šéfredaktor, zúčastnil jazykového pobytu se školou STS (Student Travels School) v anglickém městě Bournemouth, a tak byl zbytek redakce absolutně neschopný a nepodařilo se zplodit ani jeden článek. Rozhodl jsem se to částečně kompenzovat tímto: dorbná reportáž z mojí cesty, doplněná deníčkem, několika fotkami a dalšími zajímavostmi.

• Stručně - Shrnutí a základní informace o mém pobytu.
se STS asi moc chlubit nebudou.
• O ubytování - Jak jsem byl ubytován a jak byli ubytovaní ostatní.
• O dopravě - Kromě překvapujícího zjištění, že se v Anglii jezdí vlevo, přináším i pár dalších informací.
• O STS - Jak na mne působila škola, aktivity a vlastně celé STS.
• Další postřehy - A tady je zbytek postřehů.
• Z tisku - Pár článků z českého tisku.
• Deníček - Šílené zápisky z každého dne...
• Fotky - Obrázky z celého pobytu.

Stručně

Tak jsme se se sestrou rozhodli, že se necháme vyslat na chvíli do Anglie, abychom si zdokonalili jazyk. Přes nějakou mamčinu kamarádku jsme se dozvěděli STS (Student Travels School), pro dobré reference jsme se pro ně rozhodli a téměř na poslední chvíli cosi objednali. Tehdy jsme se celkem těšili, ale s blížícím se odjezdem se nám chtělo čím dál míň.

Do Prahy jsme z Brna vyrazili o den dřív, abychom nemuseli příliš brzo vstávat. Cesta proběhla vcelku normálně a nikdo se (kupodivu) neztratil. Po příjezdu si nás rozebrali rodiny.

No, rodina nebyla pravděpodobně nejhorší, ale taky ne nejlepší. Včetně mě tam bylo sedm studentů, stará babka, tři psi a čtyři kočky. Tehdy jsem došel k názoru, že ti STSáci jsou úplně dementní. Já jak blbec vyplňuju dotazník, že mám alergii na kočku a voni mě provedou tohle. No, vydržel jsem tam jednu noc a pak mě druhej den přesunuli do nové rodiny.

Rodina se skládala z jedné svobodné starší babky a bydlel jsem s jedním jediným Švédem, takže angličtina prostě byla nutná. Hned první noc v nové rodině jsem se nachladil a vyléčil jsem se až doma v ČR. Jídlo bylo celkem dobrý. Jenom ty cornflaky k snídani mi moc nevyhovovali. Sehnat normální pečivo bylo skoro nemožný, ale povedlo se, a tak jsem pak chleba konzumoval s marmeládou a Nutelou.

Škola byla podle mě celkem nic moc. Gramatiku jsme probírali jen jednou a ne zrovna moc složitou. Většinou jsme hlavně poslouchali a sem-tam něco řekli. Měli jsme tři vyučující a na každou ze tří hodin nás nahnali do jiné učebny, místo toho, aby se jen vyměnili učitelé. No, učitelé... Dva z nich v průběhu našeho pobytu "maturovali" a ten třetí byl celkem normální (na Angličana) místní borec.

Volného času moc nebylo, protože furt byly nějaký aktivity, kterejm jsme se naštěstí většinou díky volejbalovýmu kurzu vyhli, a nebo se konal vílet. Organizace těchto akcí poněkud pokulhávala. Stále nám zdůrazňovali, že tam musíme být včas, ale nikdy to nevyšlo. Párkrát přišli sami pozdě, párkrát samozřejmě přišel nějakej studentík pozdě a snad nikdy nepřijel autobus v tu dobu, kdy jsme měli sraz. Čekací rekord byl při druhé cestě do Londýna, kdy jsme na odjezd čekali asi hodinu a půl.

A ten volejbal? To jsme měli připlacenej sportovní kurz a chodila do něj polovina Čechů, takže i ve skupině nás byla polovina. I když jsme posílali e-mail s informacemi, byli v jedné skupině začátečníci i profíci, a tak to většinou stálo celkem za prd. Já sice hraju jenom tak pro zábavu, ale zařadil bych se mezi ty průměrný, až pokročilý (teda z toho, co tam bylo). Naštěstí jsme si párkrát zahráli po skončení normální tréninkové doby, kdy ti horší odešli.

Aktivity, na které jsme se dostali, nebyli zrovna pro mě. Většina akcí byla (v ČR) tak pro pátou třídu. Jediné, co mě mrzelo, že kvůli volejbalu odpadlo, byl Laser Quest - bojovka s laserovejma pistolema, kterou jsem si ale vynahradil na Isle of Wight. Skoro každej den byla večer diskotéka, ale já byl je na několika, protože tenhle typ zábavy zrovna moc nemusím.

A nějaké závěrečné hodnocení? Asi takto: Dvacet dní je hodně málo. Stejně se tam vytvořili národnostní skupinky, ve kterých kecali neanglicky. Možná jsem se naučil trochu líp rozumět mluvené angličtině a trochu lépe mluvit, ale za tuhle dobu... řek bych že je to dobrý na zkoušku, jestli někam jezdit na dýl. Ke konci už jsme se dost těšili domů a nenáviděl jsem McDonalda a ostatní burgrárny.

O ubytování

Tady bych chtěl trochu popsat domy a rodiny, ve kterých se vyskytovali kamarádi studenti a mě nevýjmaje. Byly vskutku velké rozdíly. Od rodiny, kde v každé místnosti vyseli papíry s instrukcemi od kdy do kdy smí kdo co dělat až po takové, kde člověk mohl dělat, co chtěl. Já měl naštěstí tu druhou variantu.

O rodinách vlastně bylo řečeno všechno, a tak se vrhnu na popis domů. A začnu věcí, která mě srala nejvíc - záchod. Jednou jsem splachoval pštkrát, aby ta hnědá věc odplavala! To mi připomíná vodu a tím pádem i sprchy. Voda z kohoutku je údajně v celé Anglii pitná (tky jsem ji hodně pil), ale taky drahá. Já měl zase výjmku, protože host-mama měla starší barák bez vodoměru a platila výhodnější paušál. V ostatních rodinách to ale běžně chodilo tak, že se například umylo nádobí a pak tím sajrajtem zalili kytky. A ta sprcha? V hodně rodinách byl dost problém zapnout teplou vodu a když už šla zapnout, tak se nedala naštelovat optimální teplota. A když to šlo, tak si člověk stejně musel čupnout, aby si osprchoval hlavu, protože tlak nebyl zrovna z nejvyšších.

Půda je tu drahá, a tak se domy smrskávají jak to jde. Místo, na kterém je to nejvíc poznat, je schodiště. To je většinou hodně příkré a já ospbně nechápu, jak tam můžou lést ty babky a dědci. Samozřejmě, že i místnosti jsou menší, ale zvlášť panelákoví lidé snad ani nic nezaregistrují. A na závěr bych chtěl upozornit, že našinci připadají skoro všechny ty jejich cihlový domky úplně stejný, a tak je v prvních dnech značná pravděpodonost zablouzení.

O dopravě

Takže začnu cenami. Ty jsou poněkud vysoké, a to nejen vůči České republice. Cena ale není přímo úměrná vzdálenosti, ale s přibývající délkou cesty se cena na míli snižuje.

Pokud člověk jede autobusem víc jak dvakrát denně, je výhodné koupit si tzv. Buzzcard. Bohužel to nemají po technologické stránce zrovna nejlíp zmáknutý, a tak mi po týdnu karta přestala fungovat a já ji po zapískání (musel jsem to do té čtecí potvory stejně strkat) musel ukazovat řidiči. Nějakým zázrakem mi ale začala po tydnu zase fungovat. Nebyl to ale jediný problem s Buznakartou. Jedna čtecí mašina karty pokaždé chroustala asi minutu a pak vyplivla, že jsou neplatné a další zase při přejetí sebemenšího hrbu začla naprázdno číst. Trochu mě překvapilo, když jsem zjistil, že Buzzkarta na Red Buses je asi o čtvrtinu levnější než na Yellow Buses.

Trochu problém nám činilo, že neměli pojmenované zastávky, takže jsme ze začátku párkrát špatně vystoupili. A se zastávkami byl ještě další problém. Pokud nedal někdo znamení v autobusu, nebo na zastávce, autobus prostě nezastavil. Nikde.

Další poněkud nezvyklou věcí bylo, že autobusy na konečné dost často mněnili čísla, takže když člověk zaspal (a pár lidem se to stalo), mohl se ocitnout v úplně neznámých končinách.

A nakonec jedna praktická věc. Pokud máte problémy s delšíma nohama, bude pro vás cesta dost nepříjemná. Já osobně jsem našel v celém autobuse (teda v nejhorších případech) jen 12 míst, kde se mi vlezly nohy, a z toho pouze 5, která mi vyhovovala i po ostatních stránkách. Běžně jsem si sedal s nohama našikmo do uličky.

O STS

No, nevím. Asi to tak bude všude, ale připadalo mi, že v tom nemají moc jasno, a to již od první chvíle, kdy sestře přišel dopis od budoucí host-rodiny, kde na adrese místo znaků "ř", "č" a podobně byly krásně obkreslené čtverečky. Jak můžou do Anglie posílat e-mail s diakritikou!? Jen doufám, že to nebylo ještě hůř...

Hlavní věc, co mě štvala, bylo, že se stále na něco čekalo. K dobru jim zase můžu připsat, že se naší skupině, ne vždy jejich zásluhou, nic nestalo a nikdo se nikdy nikde neztratil. Hlavně to poslední byl při jejich dokonalé organizaci docela zázrak. Jeden příklad za všechny: pořádali jakousi akci v parku, ale sdělili nám pouze jméno dotyčné zelené oblasti a čas setkání. No, zkuste najít pár mezinárodních bláznů na v přibližně jednom kilometru čtverečním lesa golfového hřiště. Nakonec se to opět, nevím jak, podařilo všem najít... někteří přišli o dvě hodiny později. A druhý příklad přihodím jako bonus: v Londýně jsme měli rozchod na pouhou hodinu, což jsme považovali za demenci, protože jsme nemohli nic stihnout, a v lázních Bath nám ti kreténi dali hodiny čtyři, takže jsem tři ztrávi nudou.

K výuce bych se vyjádřil následovně: nebylo to zrovna ono. Tři hodiny deně a tři hodiny celkem nudného žvatlání (většinou několika aktivců), hraní prapodivných her a tvorba ještě podivnějších věcí. Byly tři třídy a místo střídání učitelů se střídala náplň studentů. Nějak jsem moc nepochopil proč. Že by sportovní aktivity?

Další postřehy

Anglické trávníky jsou opravdu super. Všechny parky mají až neuvěřitelné zelené koberce. Vůbec se nám nechtělo věřit, že to tady může růst a hádali jsme se, jestli to jednou za čas nedovezou od jinud. Pak mě ale moje host-matka oznámila, že to tam prostě roste, protože mají dobrou půdu, a že to sekají dvakrát tydně.

Z tisku

Podle výběru článků byste mohli soudit, že STS nesnáším a chtěl bych je zničit. Není tomu tak. Sice nejsem jejich obdivovatel, ale pouze bych chtěl udělat menší sbírečku informací, které si ona firma asi na vlastní stránky zrovna nedá. Články jsou buďto opsané z papírových novin, nebo zkopírované z jejich elekteronických internetových variant.

• 27.7.2002 - Byla to čtvrť hrůzy, říká student
• 20.7.2002 - Loni spokojenost, letos problémy
• 18.7.2002 - Násilí čekalo i na české studenty v Oxfordu
• 18.7.2002 - Místo učení čekala na dívku smrt

Byla to čtvrť hrůzy, říká student

Načerpáno z: Právo, Sobota 27. července 2002, strana 5, Jana Pechová
Přidáno: 31.7.2002

Sedmnáctiletý Jakub Loub ze Žďárska odejel za téměř šedesát tisíc korun do britského Oxfordu, aby se jako účastník letních kursů, zprostředkovaných organizaci Student Travels Shcool (STS), zdokonalil v angličtině. Předčasně se po loupežném přepadení vrátil domů a jeho rodiče, stejně jako dalších účastníků kursu, žádají po jeho organizátorech vrácení vynaložené částky.

"Zaplatili jsme jim vstup na horor," popsal prožité trauma svého syna ze začátku letošního července Jakubův otec Jiří.

Když Jakub přijel do slavného univerzitního města, netušil, že bude ubytován ve čtvrti, po jejíchž ulicích se večer neodváží chodit ani její obyvatelé. "Neozbrojení angličtí policajti se do té čtvrti báli. Za celou dobu jsem tam neviděl ani jednoho," svěřil se Právu student, jemuž prázdniny vlastně začali až po předčasném návratu domů.

Podle jeho slov problémy začaly hned po příjezdu, kdy podmínky v místních rodinách odporovali tomu, co mladí Češi podle smlouvy očekávali. Jeden hoch zjistil, že jeho hostitelé na uvedené adrese neexistují, další byl v evidenci jako děvče a smluvená rodina chlapce odmítla," vyprávěl Jakub.

Okrajová čtvrť Oxfordu, kde byl s ostatními ubytován, však měla pro ně připraveny ještě daleko horší věci.

"Ve čtvrti totiž bylo nebezpečno. Během osmi dnů tam přepadli deset studentů. Z STS však jen pořád tvrdili, že je to v normě, že si mám dávat pozor a že to nemám řešit s rodiči," popsal Jakub. S ubíhajícími hodinami a dny se skutečná tvář čtvrti obnažovala čím dál tím víc. "Navečer měli strach vycházet i domácí. V době našeho pobytu se tam servaly gangy," přiznal student, který se nakonec sám do mlýna násilí dostal. "V neděli jsem se po 22. hodině vracel z vycházky. Hostitelská rodina bydlela v tmavé ulici, kam od zastávky vedly schody dolů. Pod nimi mě zastavili čtyři černoši - jeden zepředu a tři za ním. Chtěli peníze a mobil," líčil chlapec, který požadované věci bez vytáček předal, zejména poté, co v ruce jednoho z útočníků uviděl nůž. Jenže pak jednomu z party Jakubův telefon vypadl z rukou a hoch se pro něj automaticky sehnul. Za to si vysloužil kopanec do břicha, po kterých se zkroutil bolestí. "Když jsem začal zvracet, vzali nohy na ramena a utekli," zavzpomínal Jakub na nebezpečné minuty. Přesně v intencích doporučení STS počkal do rána a oznámil to delegátce. Ta s ním absolvovala běžné vyšetření na chirurgii a spokojila se s tím, že je chlapec po somatické stránce v pořádku.

"Svěřil jsem se mojí domácí. Řekla mi, že se čtvrť zasypala drogami a narkomanům je jedno, jak seženou peníze," dostal se hoch k meritu věci. Stejné zdůvodnění totiž slyšel na ubytovatelské adrese i další z přepadených Čechů. Pak Jakub nekompromisní žádostí o předčasné ukončení pobytu spustil lavinu reakcí ostatních účastníků kursu.

V úterý 23. července vyzvali rodiče osmi účastníků jazykového kursu v Oxfordu, aby jim do deseti dnů vrátila peníze. "Kompenzovat je nějakým způsobem budeme, jen zatím, koho a za kolik," řekl reagoval ředitel české pobočky agentury Tom Šafránek.

Takže z toho plyne, že naše skupina na tom byla oproti některým opravdu velmi dobře... Z tohoto pohledu si já téměř nemohu stěžovat. Všem bitkám a přepadením jsem naštěstí zdárně unikl. A to jsem měl opravdu štěstí...

Loni spokojenost, letos problémy

Načerpáno z: Lidové Noviny, 20. července 2002, lidovky & čtk
Přidáno: 31.7.2002

Pracovníci české pobočky jsou podle jejího ředitele Toma Šafránka připraveni s rodiči okamžitě jednat. "Každý rodič věří spíše černým historkám, když je jeho dítě tisíce kilometrů od domova, než faktům. Nechceme nad tím ale mávnout rukou, jsme otevřeni diskusi a máme zájem to ke spokojenosti uzavřít," řekl Šafránek.

Podle něj se z Česka kursu účastnilo asi 25 dětí, nespokojeno jich bylo osm. Šafránek dodal, že stížnosti prošetřuje britská pobočka agentury STS i její švédská centrála.

Jako první se z kursu vrátil sedmnáctiletý Jakub Loub, kterého kvůli penězům s nožem přepadla a zbila skupinka černošských mladíků. I jeho o rok starší bratr David již pobyt ukončil a přesunul se ke známým do Londýna, řekl otec obou Jiří Loub. Podle něj bratři kurs absolvovali již loni a byli naprosto spokojeni.

Do vlasti přiletěl na vlastní náklady také syn Věry Viktorie Chaloupkové. "Děti neměly podmínky ani na učení. Třídy byly například tak malé, že si mohla sednout jen děvčata, kluci se museli učit ve stoje," popisovala matka. Když chtěli účastníci podle ní odcestovat, pracovníci společnosti od nich za změnu termínu odletu požadovali přes 60 liber (téměř 3000 korun).

Do případu se zapojil i český zastupitelský úřad v Británii. Spojil se s místní pobočkou agentury i policií. "Udělali jsme maximum, co se dalo. Můžeme plnit jen roli prostředníka," řekl ředitel tiskového odboru ministerstva zahraničí Karel Borůvka. Podle něj konzulát nemůže dohlížet na agenturu a dodržování smluv.

Společnost Student Travel Schools má pobočky ve 20 zemích. Vedle jazykových kursů v Británii, Austrálii, USA i na Maltě zajišťuje také pobyty dívkám na hlídání či středoškolská studia v cizině. Cena nejlevnějších kursů přesahuje 36.000 korun, nejdražší stojí i přes 100.000 korun.

Do třetice všeho zlého... Vyberte si.

Násilí čekalo i na české studenty v Oxfordu

Načerpáno z: Dnes, 18.7. 2002, ČTK
Přidáno: 31.7.2002

Český rozhlas informoval o tom, že se násilí nevyhnulo ani českým studentům, kteří s STS odjeli pilovat angličtinu do Oxfordu. Ve středu předčasně ukončil třítýdenní kurz mladík ze Žďáru nad Sázavou, protože ho v neděli podle jeho otce napadli členové místního gangu, obrali ho o peníze a skopali. Děti byly ubytovány převážně v chudinských čtvrtích, kde je přepadávání, boj a prodej drog na denním pořádku, řekl rozhlasu pan Jiří, otec napadeného chlapce.

Zprávy jako: Máme strach a nevíme, co dělat, které přicházely od dětí, vyprovokovaly podle pana Jiřího rodiče. "Takže jsme se spojili s ostatními rodiči. Spojili jsme se s agenturu STS v Křemencově ulici a žádali jsme, aby ty děti přestěhovali z problematických čtvrtí do bezpečnějších," řekl rozhlasu.

"Asi po třech dnech mi syn dal zprávu, že za bílého dne tam byli zmláceni dva francouzští studenti při cestě do školy a potom vlastně přepadli našeho studenta z té jejich skupiny a pak se to stalo i jemu samotnému," popsal.

"Naše ambasáda byla o přepadeních, která se studentům stala, protože byli ubytováni, řekněme, na nevhodném místě, infomována. Spojili jsme se okamžitě s místní policií, která i ve spolupráci s agenturou přestěhovala studenty, snad do lepšího místa," řekl šéf tiskového odboru českého ministerstva zahraničí Karel Borůvka.

"Naše ambasáda samozřejmě také byla ve spojení s rodiči postižených v místě, to znamená v Oxfordu. I s Českou republikou spojení probíhá a řešili jsme ty věci, v tuto chvíli, snad již ke spokojenosti nebo částečné spokojenosti všech zúčastněných," kontatoval Borůvka.

A trochu jiný pohled na věc.

Místo učení čekala na dívku smrt

Načerpáno z: Dnes, 18.7. 2002, ČTK
Přidáno: 31.7.2002

V Británii byla zavražděna patnáctiletá Dánka. Policie na ostrově Wight už zatkla muže v souvislosti s její smrtí. Dívka přijela do země učit se anglicky. Na Wightu byla v rámci jazykového kurzu pořádaného mezinárodní agenturou Students Travel Schools (STS). Její pobočka působí i v České republice. Podle Českého rozhlasu se násilí nevyhnulo ani českým studentům, kteří s agenturou odjeli do Oxfordu, nemělo ale tragickou dohru.

Mrtvá dívka byla nalezena v noci na středu. V úterý odpoledne se sama vydala na procházku. Když nepřišla na večerní program, začalo pátrání. Tělo leželo v lesíku v lomu u Newportu, kam místní lidé chodí venčit psy. Podle pitvy zemřela udušením. Policie odmítla sdělit jakékoli další podrobnosti.

Mluvčí švédské pobočky STS, která zájezd pořádala, řekl, že se nic takového na jejich zájezdech za 43 let nikdy nestalo. S STS spoluprácují i dva švédští kněží, kteří na ostrově utěšují zbylé účastníky zájezdu. Mluvčí STS uvedl, že společnost odveze předčasně zpět domů všechny děti z postiženého zájezdu, které si to budou přát.

Tak tohle jsem si prožil skoro na vlastní kůži. Byly jsme sice na pevnině, ale drželi jsme minutu ticha, přišla místní managerka a vysvětlovala, že nemáme panikařit a vůbec se nás snažili různě vyvést z míry.

Tyto smrtelně vážné stránky vytvořil a spravuje ZY, zástupce Aštara Šerana na zemi! Jestli nemáš rád sušenky, tak sem nelez!