Toplist
*
ZY   O autorovi   Koně   Galerie   Časopis   Obchod 
<- ------- ->
 *
 

ZY v Bournemouthu s STS - Deníček

V průběhu pobytu jsem si psal podrobný deník, a tak se se svymi zážitky můžu podělit s vámi. Je to trochu obsáhlejší a je to rozhodně zásadní literární dílo, takže toto je prostě povinná četba!

Den 0 - Cesta na Ruzyni

Takže nastal ten slavný den, kdy jsem se konečně začal balit. V 11 mě maminka, která už začala být lehce nervózní, vyhodila z postele a já se relativně poklidně najedl a zabalil si zavazadla. Odjezd se sice díky mně a jiným okolnostem o trošku opozdil, ale nebylo to zase tak katastrofální.

Cesta z Brna do Prahy, odkud druhý den brzo ráno odlétalo letadlo, probíhala celkem dobře. Dokud jsme si nedali pauzu v Medikaně. Od tam již byly vidět podezřelé mraky. No a po pár kilometrech jsme vjeli do takové bouřky, že obloha střídala fialovou a růžovou barvu. Jediné naše štěstí bylo, že nepadaly kroupy.

Díky těmto okolnostem (hlavně díky té druhé) jsme dorazili do Prahy za tmy. Mamka špatně odbočila, a tak nám připravila nádhernou exkurzi po Praze, doplněnou o hru na hledání hotelu Zlatá Praha.

Zaparkovali jsme, přeběhli do hotelu (při čemž nás deštík lehce zvlhčil) a ubytovali se. Já, jakožto jediný chlap (bohužel) jsem byl vyslán do deště pro kufry. Po mém návratu bylo přesunuto bojiště ještě na chvíli do baru, kde jsme si popovídali a pak šli spát. Večer už byla moje deprese tak velká, že jsem se dokonce díval na nějakej film na Nově.

Den 1 - Příjezd ke kočkám

A další veledůležitý bod cesty s STS. Zatím samozřejmě nejdůležitější. Dnes se odehrálo naše přepravení na místo určení. Samozřejmě jsme na letiště dorazili o nějakou tu chvilku později, ale to zatím příliš nevadilo. My, pilní studenti, jsme vlezli dovnitř, zatímco mamka parkovala auto. Odškrtnul si nás sice jistě krásný, avšak na první pohled vygumovaný STSák a podstoupili jsme jakousi podezřelou proceduru, nutnou pro cestu do Anglie.

Po odbavení našich od deset kilo nadváhových kufrů nastala chvilková pauza, která byla věnována shánění posledních nezbytných věcí. Pak jsme se rozloučili s naším čestným doprovodem (rodička) a vydali se přes pasovou kontrolu. Chvilinku nás nechali sedět a po pár minutách jsme postoupili dále k detekci cenných kovů. Jedné holce, se kterou jsme se s Hedou bavili, detekovali v zavazadlech nůžky, takže jí je vezli nějak speciálně.

Cesta letadlem byla asi ze všeho nejklidnější. Kromě pár menších turbulencí a partičky mariáše s jedním borcem se nedělo v podstatě nic. V Londýně na letišti to ale bylo o trochu zajímavější. Nejdřív nás povozili něčím, co připomínalo metro na pneumatikách (jelo to vprostřed po koleji). Už tehdy se začali ztrácet lidi, kteří se ale naštěstí vždycky našli. Pak nás protáhli pasovou kontrolou, kde došlo opět k odloučení několika členů. V další fázi jsem se vydal na záchod. Londýn asi má nějakou zvláštní sílu, protože jsem tam stál jak idiot asi deset minut, než sem se byl schopnej vychcat. Při návratu z toalety jsem rovnou odchytil kolem probíhající kufr a pak jsem počkal na sestřin. Opět se čekalo na kdo ví co a pak jsme vyrazili na setkání s lokálním STSákem.

Nejdřív nás nasměroval (a byla to chyba asi spíš té, co nás doprovázela z Prahy) kamsi do prdele, kde si nás pak vyzvedl s tím, že jsme špatně. Vydali jsme se k výtahu, který nás měl zavést o patro dolů. Po několikerém pokusu (dveře se zavíraly pekelně rychle a objem nebyl zrovna dostačující) jsme se opravdu dostavili na správné místo. Odtud nás již nasměrovali přímo na autobus, do něhož jsme se po několikerém přepočítání začali skládat.

Jelikož to nebyla Karosa, ale nějakej polobus, nebyl prostor na zavazadla dostačující, a tak se vzadu vytvořila menší hromádka. Po cestě se trochu konverzovalo a poslouchali walkmany a pod. Za náma seděli jakýsi disko-hiphop-kdovíco paka a já osobně jsem se propadal do stále hlubší deprese. Ještě že jsem sebou měl Sestry!

Cesta byla hrozná a se sestrou jsme konstatovali, že už bychom byli raději v rodině. A to se nám k nim nechtělo! Někde za polovinou nás opustila část osazenstva, včetně STSačky, takže jsme pokračovali dál jen s autobusákem. Na tržišti, kde si pro nás přijeli rodiny, už byla v autobuse nálada, že jsme málem přinutili řidiče otočit. Pohled na ty venku, kteří čuměli na nás asi jako my na ně, byl opravdu deprimující.

Vypadli jsme tedy z busu a začala dražba. jelikož nás nikdo nechtěl, zbyl pak na místě, kde dřív stával autobus (který mezitím odjel), malý hlouček lidí, mezi nimiž byla i naše rodinná dvojice. Nálada na sebevraždu..

Pak si pro mě přišla jakási ježibaba se dvěma psama. To už šlo do tuhého. No, co mi zbylo. Nalodil jsem se do korábu, zamával drahé nenáviděné sestře a už jsem svištěl v levém pruhu neznámo kam.

Dopadl jsem skoro nejhůř, jak jsem mohl. Přesto, že mám zvířata rád, mám bohužel alergii na kočku. A koho jsem tam kromě tří psů nenašel. Pouze TŘI KOČKY! Kurva! Ti STSáci jsou snad úplně debilní. Já jako blbec vyplňuju dotazník, na co jsem alergickej a jiný sračky a pak mě provedou tohle!! Debilové...

No, spím v pokoji se dvěma Dánama a v dalších pokojích spí další čtyři borci, takže je tu dohromady 7 studentíků. Kdyby tady byly aspoň nějaký baby! Pokojík je fakt čistej-z poličky jsem setřel vrstvu prachu, které udivila i mě (a to je vážně co říct) a v celým pokoji je jediná zásuvka. Baba jako taková je sice celkem v pohodě a pizza (kterou myslím jen ohřála v troubě) byla celkem dobrá. Atmosféra je zatím ale dost mizerná. Jestli se to do týdne nezlepší, tak strávím zbytek pobytu v blízkých lesích (pokud tu nějaké jsou).

Den 2 - První den ve škole, Stěhování

Probral sem se něco kolem sedmé. Když jsem se chtěl vysprchovat, zjistil jsem, že nejsem schopen dokopat ohřívač k tomu, aby fungoval. Nevěděli to ani ti dva, co bydleli se mnou, a tak jsem zůstal nevysprchovanej. Večer jsem se dozvěděl, že je potřeba zatáhnout za šňůru, která připomínala splachovadlo a zároveň vypínač, který tady používají na světlo.

Po celkem neúspěšné hygieně jsem se oblékl, nasnídal a náš trojčlenný pokoj vyrazil do školy. Ještě na naší ulici se k nám přidalo dalších asi pět Dánů, takže komunikace v angličtině selhala úplně. Autobus přijel až za dost dlouhou dobu, takže mě už trochu začala být zima.

Cesta autobusem nebyla zrovna nic moc. Sedl jsem si na nějaký divný místo, takže moje kolena promačkávala opěradlo přede mnou. Dáni se tvářili, jakože ví, kde se vystupuje. Věděli hovno. Vylezli jsme teda o asi pět zastávek dřív. Naštěstí tam byli nějací STSáci, takže nás nasměrovali. Na recepci Lansdowne College jsme se zeptali, kam nás prdnou a jakási ženská nás odvedla snad přes celu budovu.

Přišli jsme asi o půl hodiny pozdě, ale moc to nevadilo. Sedl jsem si k sestře a ještě jednomu Vraťovi (ten, s kým jsme hráli mariášek) a trochu jsme si pokecali. Pak jsme (jistě výborně) napsali zařazovací test a přemístili se do místnosti s videem, kde nám byl promítnut krásný informační film STS. Při odchodu jsme vyfasovali batůžky STS, obsahující nějaké důležité věci a koupili jsme si bus pas (autobusy tu nejsou zrovna nejlevnější). Pak nám přišel popovídat místní policista. Nebylo to tak hrozný, jak jsem čekal. Kohosi tam znásilnil, aby si nasadil helmu a vestu. Mě pak donutil utrhnout mu kravatu, kterou mají přidělanou jen na nějaké klipsně, aby je za ni nemohl nikdo tahat. Byl jsem ve střehu a netušil, co chystá, ale dobře to dopadlo. Pak mi došlo, proč v Bournemouth nemá žádnej policajt kravatu. Studentíci mají hezké suvenýry.

Pak jsme ještě absolvovali přednášku o sportovních a podobných aktivitách, které skoro nikdo nerozuměl, protože ji přednášel dement. Asi mu nedošlo, že první den v Anglii nebudeme rozumět neartikulovanému rychložvatlání. Následující čas byl věnován základní prohlídce města. Na Náměstí (prostě The Square) jsme si dali na chvíli rozchod. Já si zašel do Meka a ostatní členové Česko-Slovenské výpravy se buďto šourali po městě, nebo pekli na slunku, který bylo docela vzácný. Sešli jsme se jenom proto, aby nám ukázali, kam zítra pudem a pak nám dali rozchod na 4 hod. Vzhledem k času, jak dlouho jedu autobusem to bylo dost na hovno. Ještě sem se podíval, co hrajou v kině jel jsem.

Trochu jsem netrefil zastávku (nemají je tady pojmenovaný), a tak jsem šel kus pěšky v dešti. Po příchodu, když už jsem se těšil na jakýkoli anglický blaf k jídlu, mi bylo oznámeno, že se mám sbalit, že se stěhuju a jídlo dostanu až v nové rodině. Údajně to měla na svědomí maminka, která včera volala a já jí řekl, na co mě tak nasralo. Původně jsem sice myslel, že se něco děje, protože už ráno jsem vznesl nějaký formální protest k STSákům. Tak jsem se sbalil, rozloučil a odjel.

Dostal jsem se ke svobodné staré babce, která ale byla celkem komunikativní a vůbec to celkem ušlo. Rozhodně tady je čistěji a nevlastní kočky. Jsem teď s nějakým Švédem a jsme v "rodině" jenom dva. Ale je to lepší, protože musíme kecat Anglicky. Ti dva Dáni kecali mezi sebou a já byl v prdeli.

Něco jsem snědl, nachystal se a ženština (ani jsem nevěděl jak se jmenuje, než mi dala vizitku) mě ukázala, kde je zastávka. Trochu jsme pokecali a já pak odjel autobusem do města. Tentokrát už jsem vystoupil správně a rovnou kousek od STSáků. Vyřídil jsem cosi s vedoucí a chvilku šel za sestrou a ostatními z ČSSR.

Za chvíli jsem ale odešel, protože bylo naplánováno speciální 3D kino. Koupil jsem tam nějakou kolu a šel se usadit. Zezačátku jsem si myslel, že ty brejle, který nám dali u vchodu nebudou fungovat, protože jen rozkládali do dvou barev, a to já se svejma trochu špatnejm očima nesnesu. Ale 3D film jako takovej, to bylo fakt super. Teda 3D efekt byl super. Celý to bylo renderovaný na PC a shrnul bych to asi takto: 3D efekt svělej, 3D modely potvor a podobně dobrý, animace průměrná, hudba nic moc a příběh totální kravina. Celý to bylo založený na onom 3D efektu. Třeba takovej Shrek by v tom určitě vypadal úžasně. A ten příběh? Nějakej vypatlanec šel do hradu, kde byli duchové, který po něm chtěli, aby cosi podepsal a ukazovali mu nějaký pičoviny. Nakonec je zlikvidoval zpíváním opery. Něco jako Tajemný hrad v Karpatech... sakra, co to kecám!? Rozdíl mezi těmato dvěma filmy je asi jako mezi brazilskou telenovelou a Monty Pythons.

Pak už snad jen cesta domů. Od jisté chvíle jsem vyhlížel zastávku, protože jsem si pamatoval jen ji a byla tma. Tentokrát jsem vystoupil správně a konečně jsem zjistil, s kým to jsem na pokoji.

Den 3 - Spánek, Aktivity s STS

Dneska jsem měl být na srazu až v 13:00, a tak jsem si trochu přispal. Kolega spolubydlící vstával sice v 9, ale já až kolem desáté. A to je u mě výkon, když nikam nemusím. No, vlastně už sem se musel začít chystat.

Konečně jsem se vysprchoval. Sprcha sice moc neteče a je trochu olezlá, ale není to tak hrozný. K snídani jsem si dal ty hnusně bezchutný cornflaky a nějaký burizonový kolo. Bylo to tak hnusný, že jsem rozdělal balíček na odpoledne a vzal si čokoládovou tyčinku. Včera jsem měl něco podobnýho, a tak jsem bláhově předpokládal, že to nebude tak hrozný. No, nepřečet jsem si, co to je, a tak šlo ukousnuté sousto velmi rychle zpět do pytlíku a místo čokolády byl raději vybrán pytlík brambůrek. Byly sice příšerně slaný, ale furt lepší než cokoli, co jsem ráno jedl.

Kdesi jsem pravděpodobně ztratil jízdní řád, a tak jsem si musel nechat trochu rezervu. Nakonec jsem skončil v autobuse, kterým se vydali mí bývalí spolubydlící. Tentokrát jsem vystoupil přesně tam, kde jsem chtěl, ale bohužel jsem si spletl místo setkání. Naštěstí jsem se včas přesunul, ale někteří stejně zmatení studentíci zůstali na jiném náměstí, nebo úplně jinde. Vedoucí se to moc nelíbilo, ale pokračovalo se.

Nejdřív jsme zašli do parku, kde jsme si sedli na trávu a bylo nám řečeno cosi o naší budoucnosti. Pak se skupina vydala směrem k minigolfu. Tam se k nám připojili "ztracené" studentky, kupodivu z Česko-Slovenska a protože byl minigolf totálně obsazenej i bez nás, pokračovali jsme na pláž, kde proběhl plážový fotbalový turnaj. Já se sestrou jsme se neúčastnili a raději jsme se vydali hledat nějaký volejbalový balón, který jsme kupodivu našli a zakoupili. S balónem pod paží jsme se pak vydali koupit něco k pití. Koupil jsem si dvoulitrovku vody, která byla skoro prázdná ještě před návratem na pláž.

Na pláži pak byl balón odzkoušen, a zjistili jsme, že není vhodný do větru, což je zde trochu problém. Jeho dráha se podobala dráze mouchy, ale zahráli jsme si. Po chvíli se naše družina přesunula na plac, kde se měl odehrát volejbalový zápas. Trochu jsem pomohl se stavbou sítě (vypadalo to, jako že ji beze mě nepostaví :-)) a pak nastal boj na život a na smrt. STSáci neměli volejbalový balón, a tak jsme chvíli hráli fotbalovým. Nebyl to moc dobrej nápad, a tak jsme přestoupili na ten mnou a sestrou koupený, i když lítal skoro nevypočitatelně.

Pak se naše česká trojka vydala na chvíli do města a pak jsme se rozjeli domů, protože na zítřek byl naplánován výlet do Londýna. Doma mi dala Tereza cosi k jídlu, koukali jsme na televizi a trochu pokecali. Růžový panter v originále je docela dobrej.

Den 4 - Londýn I

Na tohle nezapomenu. Vstával jsem v šest a posnídal jsem opět ty hnusný cornflaky. Tentokrát s trochou cukru, takže se to dalo vydržet. Nenechal jsem si nic nachystat, takže jsem pak trpěl trochu hlady, ale to by se stalo i s balíčkem.

Na zastávce, kde jsem vystupoval, vystoupili i ostatní studentíci, takže z plného autobusu se stal prázdný. No, na to, že nám několikrát zdůrazňovali, že máme přijít stoprocentně včas, bylo půlhodinové zpoždění docela nasrávající. Zvlášť když pršelo a byla zima.

Cesta probíhala celkem dobře. Jedna zastávka, pokec, nuda, smrad, můj ucpanej nos (mám strašnou chřipku, pravděpodobně z předešlé, kdy jsme pošetile nechali otevřené okno) a poslech walkmana. Po příjezdu do Londýna nám ukázali pár památek, zatvrdli jsme v dopravní zácpě a pak nás vyhodili na jakýmsi od holubů posraným náměstí.

Bylo to skoro jako z nějakýho hororu. Všude lítaly, srali a zobali holuby. My se těch potvor snažíme zbavit, a oni je tu krmí! Nevím proč, ale stáli jsme přímo mezi nima a čekali a čekali a čekali, až nás některej posere. Naštěstí se tak nestalo, a to i přes občasné kopnutí plechovky mezi ně, což jako jediná věc zabíralo na zastrašení.

Pak následovala odporná cesta přecpaným městem. Párkrát nás vedli přes silnici, kde stále jezdili auta a dalo dost práce udržet se naživu a pohromadě. Naštěstí se po celou dobu nice nestalo.

Já už měl hlad a chtěl jsem zapadnout do prvního Meka, nebo čehokoli podobnýho, ale nejdřív nás zavedli do obří budovy přecpané hracími automaty. Ty svině to měli tak hajzlovsky vymyšlený, že nahoru se vyjelo absolutně bez problémů, ale po cestě dolů jsme musely projít úplně celej barák, což nám zabralo asi čtvrt hodiny a neuvěřitelně mě to (zvlášť po tom průchodu městem) nasralo.

Následovala ještě krátká procházka a pak konečně to, na co naše česká část již dlouho čekala - rozchod. Od ranních hnusných cornflaků jsem nic nejedl (bylo asi půl třetí), a tak byla náplň jasná. Ještě ani nestačili domluvit a už jsme se sunuli do Meka, kde jsem se pro změnu přejedl.

Co mohlo následovat? Další nuda. Teď už byly znudění snad opravdu všichni. Naštěstí už to brzo skončilo a vydali jsme se domů. Po cestě autobus akorát zastavil na odpočívadle, kde jsme se vychcali a nakoupili pár blbin k jídlu.

Doma jsme ještě pokecali se Švédem Patrikem o knihách a filmech a šli jsme spát.

Den 5 - Úvod do vyučování, První volejbal a první disko

Škola nám začínala v devět, takže jsem vstávali v sedm, abych to stihl, protože jsem se sprchoval. Samozřejmě, že jsem trošinku zaspal, ale naštěstí sem se probudil včas a stihl všechno co jsem chtěl.

Hnusně pršelo, a autobus si dal na čas. Včera sakra rosničkáři sliboval, že bude pěkně! Jestli tohle je anglický slunečný den, pak nechci vidět déšť!) Sice se mi dřív moc nelíbilo, že jsem tak daleko, ale teď to už považuju za výhru. Od určité zastávky byl autobus prostě plnej a další lidi se do něj, i přes řidičovy poněkud nervní hlášky, prostě nedostali a zůstali trčet na zastávkách, zatímco já si v klidu seděl. Taky byla zácpa, a tak jsme přijeli trošinku později, ale zase to nikomu nevadilo a dokonce jsme čekali.

Vyučování zatím probíhalo tak, že se vlastně nic nedělo. Nejdřív jsme byli rozděleni do podskupin (jsem se sestřičkou...). Pak přišel Dominic (activity leader), hrozně nesrozumitelnej STSák a brblal cosi o aktivitách. Pak nás přesunuli do jiné třídy, k jinýmu bláznovy (Gery), kde se odehrála jakási stupidní hra se jmény. Prostě jsme si je tím měli zapamatovat, ale se mnou moc neuspěli. To prostě nemají šanci. A třetí hodina byla zase o hovnu. Jakejsi namyšlenej blbec (ani si nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval) tam cosi zažvatlal a pak nás nutil zase cosi hrát. Tentokrát jsme museli hledat někoho, kdo neumí lyžovat a podobně.

Po tomto krásně prosraném dopoledni následoval volejbalový kursk. Bylo stále to krásně deštivé, větrné a studené počasí, tak vhodné na volejbal a pravděpodobně na trvalo usazené v Bournemouth. Pěšky jsme došli (asi 4 km) na STS pláž, kde na nás už kdosi čekal. Nakonec jsme zjistili, že jsme čtyři Češi a čekalo na nás pět holek odkudsi a kouč Richard Cannon, prý známý jako Silver Fox.

No, čekal jsem od toho něco jinýho. Převlíkli jsme se na kasicky hnusnejch veřejnejch záchodech a rozcvičili se. Pak začalo pršet, a tak jsme pokračovali pod jakýmsi betonovým molem. Pinkali jsme si jak pitomci a nakonec se odehrál polobeachvolejbalovej mač. Celou dobu jsme byli bosí a stál jsme na tom studeným písku!

Pak naše skupina přešla k blízké sprše, kde byl učiněn pokus o umytí nohou. No, povedlo se jen částečně. Pak jsme se vrátili, tentokrát za použití vláčku za 70 pencí. Příště jedu MHD, nebo pěšky. A zase domů, do Kinsonu. Doma sem se najedl, trochu převlíkl a připravil a znovu jsem vyrazil do města. Na disko. V autobuse nás kontroloval revizor, a tak mi došlo, že tady asi na černo jezdí jen málo lidí. Já samozřejmě jízdenku měl.

Vypadnul jsem z autobusu přesně před tou divnou stavbou a čekal na ostatní. Dva borci z ČR přijeli už se mnou, ale já čekal na někoho, kdo se stejně nedostavil. Dostavili se ale jiní, a tak jsme trochu pokecali. Několikrát se nás snažily vyhodit nějaký opice a gorily, ale zůstali jsme na místě (zatím před stavbou). Pak nás to přestalo bavit a šli jsme dovnitř. Už v ČR mě bylo jasný, že místní disko, jakožto i jakýkoli jiný, pro mě moc nebudou, a tak jsem tam vydržel jen chvíli. Zanechal jsem kámoše v díře a sám jsem se vydal zabrousit po internetu.

S ZY byl nějakej problém, ale zkontroloval jsem lotr.jcsoft.cz, napsal pár e-mailů a byl jsem v pohodě. Pak, z časově-finančních důvodů (libra na hodinu) bylo mé snažení ukončeno a přesunul jsem se na bus a posléze i domů. Snědl jsem zbytek obědovýho balíčku, napsal cosi do deníčku a to bylo pro dnešek asi všechno děti.

Den 6 - Chlastačka I

Probral jsem se sice celkem slušně, ale v důsledku přehnaného chystání mi ujel autobus. Snad poprvé jel včas a já zrovna přijdu o půl minuty pozdě! Tak jsme s Patrikem přešli ke Kinson Librarery, odkud nám jel autobus dřív a rychleji, a tak jsme přišli jenom o trošku později.

S Dominikem jsme vymýšleli příběh o někom na fotce, Gery nás donutil cosi hrát a ten poslední byl tak nezáživnej, že si ani nepamatuju, co jsme dělali. Přišel fotograf, trochu nás zdržel, a tak Dominik projevil dobrou vůli a hodil nás na volejbal autem.

Volejbal je zatím dost hroznej. Běh v písku na zahřátí, rozcvička a nekonečný cvičení nějkejch tupostí. I když se nás ptal, na jaké jsme úrovni, je tam absolutně všechno od úplné začátečnice až po profíky. Naštěstí nepršelo a bylo o trochu lepší počasí než minule.

Po skončení jsme se domluvili na dalším programu. Já jel domů pro pas a pak jsme koupili flašku vodky (fakt chtěli vědět, jestli je mě 18!). Pak jsme hodlali koupit dvoulitrovku džusu. Všude měli jenom litrovky, tak jsme koupili dvě. Tři libry v hajzlu! Jaké bylo ale překvapení, když jsme zjistili, že je to sirup (teda taková ta šťáva ředěná 1:7), ale nikde to nebylo viditelně napsaný a nic jinýho nikde nebylo.

Sešli jsme se teda se zbytkem a pokračovali na pláž. Po cestě Heda s Jitkou koupili dohromady asi litr džusu, takže na to ta vodka padla. Když už jsme měli dobrou náladu, a vítr na pláži přestal bejt tak ledovej, přesunuli jsme se na disko. Já si tam zapogoval a zazpíval punkový písničky s Ráchel a když odešla, odešel jsem za chvíli taky, protože už mě tam fakt nic nedrželo. Jo, a jediná Ráchel byla schopná a ochotná pít tu šťávu neředěnou.

Spát jsem šel něco kolem půl druhé. Ani nevím proč tak pozdě.

Den 7 - Stonehenge

Ráno proběhlo klasicky. Akorát Patrik zaspal, ale bus stihl. Dokonce jsme přijeli před devátou! S Dominikem jsme se hrabali v mapě Londýna, a snažili se připravit na samostatný pohyb, s Gerym pak bylo jakési vyučování, zakončené hrou na hádání, kdo Gery je. Hádal on a my jsme tomu chudákovy vymysleli Britny Spears a pak kuře. S tím posledním magorem jsme dělali cosi se světovejma jazykama a podobností jazyků. Ten debil dal do stejnýho pytle Dánštinu, Švédštinu, Češtinu a Polštinu! Prý že jsme to všichni zplodili z Němčiny!

Pak se naše ČS skupina vydala směrem k Pavilonu, odkud byl naplánován odjezd do Stonehenge. Po cestě jsme vlezli do Quimpiho (nějaká burgrárna). No, už tam nepolezu. Jídlo bylo celkem dobrý, ale ta doba, než to udělali a ta hnusná vyšumělá kola...

Vyjeli jsme samozřejmě se zpožděním. Zabral jsem pro sebe dvojsedadlo (místa bylo dost), takže jsem pak zaspal instrukce a trochu mi bylo divné, když nás vykopli v nějakým městečku. Podívali jsme se tam na katedrálu, koupili nějaký pečivo (já mám normální chleba!!) a jelo se dál.

Na Stonehenge jsem se celkem těšil. Bohužel se zrovna zatáhlo, foukal hnusně studenej vítr a nakonec začalo dokonce i pršet, takže jsem byl docela rád zpátky v autobuse. Trochu jsme pokecali s jednou Polkou o tom, jak moc si rozumíme (jazyky) a jelo se domů.

Cesta byla otravná a ospalá. V Yellow Busu jsem si pokecal s Vraťou o jídlech, po kterejch se dobře prdí, doma pak snědl nějaký maso, párky, brambory a fazole, konečně si ostříhal nehty a rozhodl se jít brzo spát.

Den 8 - První slušnej volejbal a chlastačka II

Ráno proběhlo klasicky, ale byl v něm přece jen jeden světlý moment - mám chleba k snídani! Sice sem si ho musel koupit sám, ale nějakou marmeládu už sem doma schrastil. Jelikož mi Buzznakarta přestala fungovat v mašině, musím si jako blbec nejdřív zapískat a pak to vždycky ukázat řidičovi. Už mě to docela sere...

Ve škole byla pohoda. Pustili nám na videu American Pie 2 a pak nás pustili. Naše skupinka samozřejmě opět směřovala na volejbal. Konečně svítilo slunko, ale foukal pro změnu hnusně studenej a silnej vítr, takže fakt, že jsme se spálili, nám došel až doma. Asi v půlce přišli nějaký další tři baby, takže nás bylo 12, což nás trochu sralo. Už tak ta hra stála za prd. Naštěstí jsme si to vynahradili po normálním čase. Zůstali jsme já, Heda, Vraťa a ty tři holky, a tak jsme si snad poprvé pořádněji zahráli tři na tři. Samozřejmě to nebyla úplně profi hra, ale uměli to a měli jsme s nima co dělat. Nakonec jsme nějakou náhodou vyhráli.

Na večer byla STSákama naplánovaná Havajdisko, která spočívala v tom, že jsme se měli nějak Havajsky nahastrošit. Naše česká výprava si k tomu ještě přidala chlastačku. Tentokrát se sice podařilo koupit všechny potřebné ingredience, ale pro změnu jsme se špatně domluvili na srazu, takže Jitka a Ráchel přišli později a pily míň. Speciálně u Ráchel mi to trochu vadilo, protože se jí pak nechtělo zpívat a já se na disko totálně nudil. Nakonec holky odešli a já šel s nima.

Počkal jsem s Hedou na zastávce a Ráchel s Jitkou pokračovali na bus. Já byl tak pěkně v náladě a zprasím to tou diskotékou! Nejsem já blbej?!? Když Heda odjela, přesunul jsem se na Square, protože na týhle zastávce jsem si mohl líp vybrat sedadlo. Po cestě jsem potkal ještě dvě Slovenky z jiné skupiny a dvě další Češky. Jedna tady už rok dělá oper a ta druhá ji přijela navštívit.

Den 9 - Crazy Games, Já mám chleba!

Zlatej chleba! Já se asi zblázním, až mi dojde. Zatím nevím, kde se tady dá sehnat něco podobnýho. Cesta i škola proběhla celkem klasicky. Dominátor přinesl na ukázku fotky a pak jsme dělali něco o sportech, přičemž jsme se se sestrou vzájemně nasrali. Gery nás nutil dělat něco o drogách a Šišel zase zločin a trest. Už mě to celkem nudilo. Někdy v průběhu jsme ještě vyplnili dotazník o volejbale.

Docela nás nasralo, že jsme se nemohli zúčastnit Laser Questu, protože jsme museli na volejbal. Sice jsme tam dorazili, ale nakonec s náma nic nebylo, protože počasí dnes opět stálo z hovno. Tohle tady prý nikdo nepamatuje, ale já si to tak už pamatovat budu. Takže jsme se rozloučili s trenérem a odjeli domů, připravit se na večerní program s STSákama.

Sraz byl v Meyrick parku. Bohužel nám nikdo neřekl, kde přesně, což je při jeho rozloze drobný problém. V autobuse jsem potkal "Ostnatýho" Jimyho, takže jsme pak bloudili spolu. Podle šipky jsme vyrazili k parku. Další šipka se ale už nevyskytla, a tak jsme se zeptali jakýhosi chlapa na kole a dozvěděli se, že jsme to přešli. Nějak jsme se dostali do parku, ale na poněkud špatné místo-na golfový hřiště. Nezbylo nám nic jinýho, než začít hledat. Nakonec jsme zašli pro pomoc do místní hospody, kde nás aspoň přibližně nasměrovali na místo, kde by mohli být ostatní. Šťastnou náhodou jsem skrz stromy zahlídl žlutou bundu a bylo to jasný. Přišli jsme sice o 40 min pozdě, ale rozhodně ne jako poslední.

Chvíli byla volná zábava, ale pak to začalo. Rozdělili nás do týmů a přinutili nás dělat hrůzný kraviny. První hra spočívala v nošení vajíčka na lžičce, další byla skákání v igelitovým pytli, pak následoval závod dvou lidí se svázanejma nohama, trakař a vyslíkání. Vyslíkání bylo aspoň trochu zábavný. Spočívalo to ve vytvoření co nejdelší čáry z oblečení, co jsme měli na sobě. Někdo skončil v trenkách, jiný zase v podprsence. Já si svoje trenky s Mikimauzama nechal raději pro sebe, ale holej pupek jsem měl. Dokonce jsem byl i bosej.

Pak už se to začalo rozpadat. Někteří hráli fotbal, Jitka s Ráchel řešily problémy s Londýnm a ostatní buďto seděli na igelitovejch pytlech, nebo odcházeli. K odcházejícím jsme se brzy připojili i já, Jitka a Ráchel. Na Squéru se k nám na chvíli přidala Heda, která nám oznámila dobrou zvěst o levných taštičkách v Mekovi, takže jsem tam za dvě libry nakoupil 4 tašky. Dvě pro mě a dvě pro Jitku (za její prachy). Pak už se to rozpadlo a rozjelo domů.

Den 10 - Londýn II

Vyráželi jsme nechutně brzo. Normálně v sobotu chodím v tu dobu, kdy jsme vstávali, spát. Autobus měl trochu zpoždění, a trochu jsme se báli, abychom přijeli včas, ale problém to nebyl. Tentokrát to šlo přece jen trochu rychleji, a tak jsme brzo seděli v autobusu. Bohužel v tom nejhorším a trvalo věčnost, než se to rozpohybovalo směrem k Londýnu. Čekali jsme asi hodinu!

Nakonec se to dalo do pohybu. V Londýně se tomu cosi porouchalo a už to vypadalo, že pojedeme dál metrem, ale šikovný pan řidič to opravil a dovezl nás na místo - před Madame Tussaud's muzeum. Fronta jak prase a celkem nic moc. Já bych to možná i oželel, ale vidět to je dobrý. Bylo to celkem velký a ke konci už jsem chtěl ven. Ženský se nám někam ztratily, a tak jsme se sešli až venku.

Tam přišla další rána - na rozchod máme jenom hodinu. Nejhorší to bylo asi pro Zuzku a Hedu, protože se chtěli podívat do British muzea na Egypt. A taky to tak udělali. Zuzka sice málem přišla o nohy a museli běžet, ale stihli to všechno. Kdyby bylo víc času, tak bych se připojil, ale takhle jsme raději s Vráťislavem vyhledali na přeplněné Oxford Street (fakt humus; ani Praha na to nemá) Meka a pak úlovek zkonzumovali v nedalekém parku, odkud naše dovojice pokračovala na sraz.

Zavedli nás kamsi k autobusu a jelo se domů. Cesta nudná jako vždy.

Den 11 - Isle of Wight

Vstával jsem ještě dřív než na Londýn. Patrik se tentokrát rozhodl zůstat doma, což mi rozhodně nevadilo. Dojel jsem trochu dřív, a tak jsem si sedl na schody vedle ségry. Postupně se slezla skoro celá česká skupina.

Vyjeli jsme samozřejmě později, ale na STS překvapivě brzo. Během cesty byla jedna zastávka na jídlo (Mc Flary) a chcaní. Pak, protože Isle of Wight je ostrov, zaparkoval autobus v trajektu a my se pohybovali volně po palubě. Další cesta autobusem probíhala poněkud zmatečně. Jelikož instrukce vysvětloval Dominátor, nikdo nevěděl o co jde. Prostě jsme se v autobuse motali a smažili. Někteří se dívali ven na celkem zajímavé okolí a jiní se absolutně nudili.

Hlavní atrakcí tohoto výletu byla bojovka v lese. Vyfasovali jsme pušky (asi něco na bázi laseru, nebo podle mě spíš radiovýho signálu) a helmy. Jistou nevýhodou bylo, že jsme museli mířit pouze na helmy, protože jinak protivník nezemřel. Byly jsme rozděleni do tří skupin. Jedni měli na puškách oranžovej prapor (jediný rozlišení), druzí nic a třetí se váleli na sluníčku, protože se jim hrát nechtělo.

Každý tým měl základnu s praporem, a když ho protivník ukradl a donesl na hřbitov, ukončila se hra a přidalo se zlodějům deset mrtvejch protivníků. Když někoho zabili, sundal helmu a šel na hřbitov pro oživení a pak ještě na základnu pro dobití nábojů, takže se při bojích u protivníkovy základny pěkně naběhal. Až pak zase mohl vyrazit.

V první hře jsem byl prostě Rambo. Dohromady mě zabili čtyřikrát, ale já jich zabil asi dvacet až třicet. Ke všemu se našemu týmu podařilo získat vlajku a vyhrát, takže to bylo super. Druhá hra už nebyla pro mě tak úspěšná. Moje skóre bylo celkem vyrovnaný - asi pětkrát mrtvej a stejně zabitejch. To jsem totiž zvolil jinou taktiku - běh v utajení a přepady. Bohužel mě většinu dostal nějakej srab schovanej za stromem. Nakonec jsme sehnali armádu přibližně patnácti lidí a vyrazili skrytě na protivníkovu základnu. Byla celkem slušně bráněná a dost nás padlo (včetně mě v prvních liniích), ale ukrást vlajku se podařilo a skončila na správném místě. Bohužel jsme prohráli na body. Podle mě se to mělo řídit hlavně vlajkou, protože při kontrole jejich základny by jim brzo došli náboje a pak i lidi.

Inu, zpotil jsem se tak, že mě kapala z trika voda. Bohužel nebyl čas, a tak jsem pokračoval oblečen v onom hnusu. Pak na nás ještě pustil busák klimatizaci a já se jen bál, aby z té chřipky nebylo něco ještě horšího. Ještě jsme zastavili v nějaké prodejně perel, kde měli v krámě jako jediný občerstvení nechutně sladký koláče a podobně a poslední zastávka se konala na nějakým hrozným místě, přecpaným stánkama, obchodama a jinejma odíračkama.

Pak? Pak už jen opět celkem nudná cesta domů s jednou nudnou přestávkou, během na Yellow Bus a pár kroků k domovu. Tam jsem si pustil nějakej Star Trek film a pak šel spát.

Den 12 - Jedině snad volejbal

Ráno a cesta jako vždy a škola jak by smet. S Dominátorem jsme vybírali prachy za Madame Tussaud's a za foto a pak probíral pravidla v rodině atd. S Gerym něco o kráse a nakonec přišly na řadu práva zvířat.

Autobus, kterým jezdím normálně na Volejbal nejel, teda měl zpoždění a pak projel bez pasažérů a bez zastavení, a tak jsme zkusili ten, kterým jezdí Heda a vyšlo to. Dneska bylo fakt pěkně, takže jsme se po přesunu na poněkud vzdálenější plac (moc lidí) namazali krémem a začali zase stupidně trénovat. Byl jsem zezačátku s koučem a připadal si jako naprostej idiot. Šlo mě to ještě míň než normálně. Pak jsme si zahráli a nakonec ještě já, Heda a Vraťa proti koučovi a nějakýmu černochovi. Kurvil jsem to dál a nevím, jestli jsem tam měl zůstávat, ale výsledky byli těsný.

Byl jsme tak zaprasenej od písku, že voda byla jediné řešení, a tak jsem se v trenkách osprchoval (voda samozřejmě ledová). Heda si zaplavala v moři - divím s že vylezla. Usušili jsme se, převlíkli, odjeli na Square a rozešli se. Většina (ti dva) jela domů a já šel na internet, kde jsem napsal e-mail Dance a podíval se na pár kravin.

Cesta domů zase klasická. Ještě sem se prošel v parku v Kinsonu a pak domů, kde byl Patrik a nějakej kretén, kteří pak šli pryč. Já se podíval na další Star Trek, vysprchoval se a šel psát záznam. Pak přišel Patrik a nakonec mě ještě nasral, protože si myslí, jak krásně mluví anglicky a nikdo mu nerozumí. Čím dál víc mě připadá jako dement.

Den 13 - Zase nuda, Rozměnění šeků

Zatím asi nejnudnější den, ale mě celkem vyhovoval. Ve škole chyběli Gery a ten druhej, takže zbyli jen Katja a Dominátor. Nejdřív nám pustili nějaký video o Bournemouth a pak ve dvou skupinách cosi probírali.

Na dnešek nebyl naplánovanej volejbal, takže jsem se po škole vydal rovnou domů. Chvilku jsem se prospal, ale díky sestřině vyrušení, že chce rozměnit šeky a nechce tam jít sama, jsem musel i přes moje předchozí plány vyjet do města.

Na smluveném místě nikdo nebyl, a tak vzduchem letěla další SMSka, po které se sestra kupodivu dostavila. Vyrazili jsme do Meka, vychcat se a na taštičku. Pak jsme zastavili nějakou paní babu a zeptali se na místo, kde se dají rozměnit American Expres šeky. Nasměrovala nás na informace, kde se nám je kupodivu podařilo s 2% poplatkem rozměnit. Protože už bylo pozdě a banky tady zavírají ve tři a nechtělo se nám vyblbovat s hledáním něčeho levnějšího, přijali jsme poplatek 4 libry za 200 celkem v klidu.

Já sice ještě chtěl jít nakupovat, ale všude bylo zavřeno, a tak jsem raději jel domů, kde mi byl puštěn další Star Trek. S Patrikem jsme skoro nemluvili. Možná i proto, že jsem už skoro spal, když přišel.

Den 14 - Odpočinek

Tento den nebyl o moc záživnější, než ten minulý, ale já jsem zase celkem spokojenej. Jenom kdybych se mohl trochu víc vyspat... no vlastně se můžu vyspat, ale čas je tady drahej.

Jelikož se ještě ti dva nevrátili, byli jsme zase na dvě půlky. Katja s náma probírala gramatiku (časy), což se zatím ještě nestalo. Dominátor zase přišel s popisem rodného města. Naštěstí se na nás z časových důvodů nedostalo.

A zase volejbal. Někomu se to už může zdát otravný, ale nám celkem vyhovovalo, že jsme se nemuseli účastnit podezřelejch aktivit. Většinou nám to nevadilo. Třeba takovej Laser Quest bychom klidně absolvovali, ale nešlo to.

Bylo dost vedro, a tak jsem se pod ručníkem převlíkl do plavek. (Ty hovada zrovna měli stávku, a všechny hajzlíky byly zavřený!) Nejdřív jsme zase trénovali. Některé členy to sralo už od začátku, některé to začlo sát později. Pak tu byl zápas 4 na 4 studentů, a nakonec ČR studenti (já, Heda a Vraťa) proti trojici evidentně docela slušnejch hráčů. Výsledky byli těsný, ale nakonec jsme prohráli 2:0 na sety. Vysprchoval jsem se (písek byl opravdu všude), převlíkl se, koupil si zmrzlinu a vodu a vyrazili jsme na zastávku.

Doma jsem dostal cosi k jídu a pak se podíval na dva další Star Treky. Tereza zatím někde pařila domino. Pak už jen do betle. S Patrikem už zase trochu komunikujeme. Není to nejslavnější, ale snad se ještě nezabijem.

Den 15 - Vražda, New Forest

Dnešek byl zase trochu zajímavější. Hned po příchodu do školy jsem se dozvěděl, že včera na Isle of Wight zabili 15ti letou studentku STS z Dánska, takže jsme drželi minutu ticha. To mě vždycky připadá trochu potrhlý. Údajně se při tom má přemýšlet o "obětech", ale jak o nich mám přemýšlet, když je vůbec neznám? Zopakovali nám pravidla a pak navázali rozdáváním fotek, ve kterým měli pěknej bordel. Někteří fotky zatím vůbec nemají.

Vrátili se naši dva oblíbenci, a tak se zase vrátil i starý dobrý trojhodinový rozvrh. Dominátor nás nutil dělat něco o vlastnostech lidí, s Gerym jsme hráli nějakou hru, ke které vlastně nakonec ani nedošlo, protože spustil požární poplach, takže nás vystěhovali před školu. Vítané zpestření. Poslední psychopat nás nechal vystřihovat články z novin a vytvářet nalepováním něco jako časopis, ale taky jsme to nestihli.

Pak přišla manažerka, před kterou nás na začátku varovali, a začala smutně vykládat to, co už jsme slyšeli a říkala, abychom uklidnili rodiče i sebe. Samozřejmě je to smutná událost a STS s tím bude mít asi problémy, ale kdyby to tak nerozmazávali a nechlácholili nás, že se nic nestalo, asi by udělali líp. Celou dobu (a pak zachvilinku zase) jsem byl v pohodě a málem bych si na to ani nevzpomněl, ale asi tři minuty po jejím utěšujícím projevu jsem měl náběh do deprese a chuť někoho zabít.

Naštěstí jsme pak rychle vypadli. Já s Hedou jsme se oddělili, protože jako jediní z naší české skupiny jsme jeli do New Forestu. My volové! Ostatní buď naštěstí neměli Explorer Pas, vymluvili se na nemoci, nebo prostě nic nezaplatili, takže se někde flákali, zatímco my jsme měly tvrdnout v autobuse a v lese.

Nejdřív jsme si ale s Hedou něco koupili a prošli se městem hledajíce flašku pro Ládina, ale místo flašky se objevilo asi osm Čechů, se kterejma jsme se ale museli rozloučit, protože už brzo jel autobus. V busu jsme s Hedou zabrali každej jedno dvojsedadlo, takže místa bylo dost. Cesta byla nudná a dlouhá a výsledek taky za moc nestál. Nejdřív nás vyhodili u nějaký hospody, kde nám vnutili čaj s mlíkem, což nesnáším (ale odděleně obě věci miluju) a nějaký podezřelý pečivo. No, jedl sem už lepší věci. Pak jsme se přemístili kamsi jinam a my dva ještě dál, kde jsme si sedli a posléze lehli na trávu. Kupodivu jsme se při kecání se ségrou nepohádali a dokonce byl proveden i směnný obchod. Můj sandwitch (kterej je prej o dost lepší než ty, co dostává ona) za apple pie.

Po cestě zpátky jsem si pokecal s Norem a Norkou, která byla v Liberci. Doma byl jen spící Patrik a pizza v troubě, a tak jsem jednu snědl. Protože Tereza něco nahrávala, musel jsem čekat na video až po osmé hodině, takže jsem zase začal číst Hobita v angličtině. Snažil jsem se o to už dvakrát, ale pokaždé jsem nedočetl. Přečetl jsem jednu kapitolu a šel se dívat na poslední mnou nezhlédnutý Star Trek. Mezitím přišla Tereza a připojila se ke mě. Patrik má asi tuberu. Doufám, že to od něj nechytnu.

Den 16 - Test, Splashdown, Barbecue

Ráno si tak jedu autobusem a najednou nastoupí Jimmy s naším pohřešovaným volejbalovým balónem. Zeptal jsem se odkud ho má a dozvěděl se, že je to balón STS. Nechal jsem ho při tom a pokračoval do školy.

Jelikož finská část našeho kurzu (včetně Katji) zítra dojíždí, napsali jsme si závěrečný test už teď, abychom měli stejné podmínky. Pak se začali rozdávat fotky. Měli v tom takovej bordel, jako v máločem, což znamená katastrofu. Zezačátku nevěděli, kdo si co objednal, pak nevěděli, kdo si co vzal a nakonec zjistili, že některý fotky vůbec nevzali. Pokud si vzpomínám, nedělo se pak ve škole nic zajímavýho.

Další na programu byla návštěva místního aquaparku - Splashdown. Sešli jsme se na Squaru. Vůdcové přišli asi o 10 min později. Hlavně, že nám furt zdůrazňujou, že musíme chodit včas! Od tam se pokračovalo autobusem MHD číslo 68 (docela se divím, že jsme se tam všichni nacpali) a ze zastávky se ještě šlo asi půl kilometru pěšky. Už ve vchodu nás, i přes rýmou ucpané nosy, praštil chlorový odér a teplý dusný vzduch. Převlékli jsme se a vyrazili na průzkum.

No, Katja sice říkala, že si nesmíme zapomenout krém na opalování, jinak se tam jistě spálíme, ale do styku se slunečními paprsky jsme se dostali dohromady asi desetkrát, a to na dost krátkou dobu. Většina aquaparku je totiž pod střechou, zřejmě kvůli Anglickému počasí. Ve srovnání s některými jižněji položenými zařízeními podobného tipu, byli místní skluzavky a tobogány většinou o něco menší a pomalejší, ale i tak to bylo docela dobrý. Scházela mi tam jen jedna docela podstatná věc - nikde jsme nenašli normální velkej bazén. Naší nejoblíbenější atrakcí se stala jízda na nafukovacích kolech, protože tam nebyla velká fronta, a když byla, tak šla rychle. Narozdíl od nejlepší atrakce, kde se postupovalo asi pětkrát pomaleji, a která probíhala asi tak, že nás skluzavka vystřelila do záchoda, ve kterým jsme kolotali a kolotali a nakonec propadli dírou ve středu do bazénu dole. Nakonec jsme uviděli, že hodně lidí odchází, a tak jsme zdrhli taky.\

Cesta zpátky byla zajímavější, než ta předchozí. Nejdřív jsme nemohli najít správou zastávku a pak, když přijel autobus, tak jsme byli vyhození s tím, že máme jet druhým směrem. Tak jsme vyrazili hledat zastávku ve druhém směru. Podle mě jsme šli zbytečně daleko, protože jsme jednu minuli, ale Dominátorovi to nevadilo. A vlastně bychom mohli jít jště mnohem dál, protože další autobus jel až za hodinu, a tak jsem se na zastávce klepal zimou a balil do mokrýho ručníku, protože jsem si zapomněl bundu. Jedním z mála zpestření bylo, když se mi podařilo ukořistit čepici jedné holce, která si myslela, že bez ní vypadá po koupeli hrozně a která se ji pak snažila zoufale získat zpět.

Nakonec náš vysněný bus opravdu přijel a my se s asi hodinovým zpožděním dostavili na sraz s Káťou a ostatními. Bylo v plánu barbecu a pár dalších aktivit, jako například volejbal s mnou a Hedou koupeným balónem a podobně. Ono barbecue nebylo zrovna pravé barbecue, ale aspoň se u toho Čechoslováci pobavili. Naše skupinka ukořistila trochu jídla a sežrala to. Když se pak Káťa zmiňovala o tom, že pro každého jsou dvě ty jejich papírový housky, měli jsme každej v sobě minimálně čtyři a stále jsme žrali. Inu, Slovani se nezapřou. Ostatní pak chodili a hladově se na nás dívali. Dobře jim tak, když si to neumí zařídit. Já měl celou dobu na sobě ručník, protože foukal studenej větr. Bylo naplánovaný ještě jakýsi překvapení, ale kvůli přílišnému větru bylo přeloženo na zítra.

Jelikož již nebylo nic k snědku, vydalo se nás pět k domovům diskutujíce o jídle.

Den 17 - Bath, Překvapení

A opět jsem se moc nevyspal. Zase další výlet do nějakého podivného města. Tentokrát jím bylo město Bath. Když jsme to viděli poprvé napsaný v rozvrhu, nevěděli jsme, co si o tom přesně myslet. Pak mi došlo, že to asi budou lázně. A taky jsem se nemýlil. Je to Římany založené lázeňské město, které je prý velmi významné.

Inu, vyjeli jsme a cesta vypadala, že bude hodně nudná, ale naštěstí nám pustili Shreka z kazety, a tak mi celkem příjemně utekla. Jenom mě sralo, že rozdali zbytek fotek, a tak to tam kolotalo pro podpisy a rušilo mě od sledování. Pak jsem se akorát bál, aby film stihl skončit. Ty kurvy ustřihli posední tři minuty! Myslel jsem, že budu vraždit...

Zavedli nás na nějaký náměstí a dali nám na dvě hodiny volno. Tak jsme chvíli chodili a nakonec jsme zapadli do nejbližší burgrárny - KFC. Já s Hedou jsme si dali jakýsi jídlo složený z hranolek, pití a twistra. Ostatní chvíli poseděli a pak nás opustili, protože Hedě bylo trochu divně (nachlazená jak prase) a já jednak nechtěl chodit a jednak sem na ni raději chtěl dát pozor. Po odchodu z KFC jsme prošli pár obchodů a nakonec zapadli do Meka na taštičku, kterou ale neměli, a tak jsme si dali zmrzlinovej čokoládovej koktejl proti rýmě. Potom další chození, nákup Walkersek jakožto dárků a nakonec jsme skončili zase na onom náměstí, kde právě jakejsi blázen chystal představení.

Dalším bodem progrrmau byla exkurze do komplexu původních lázní. Na tohle moc nejsem, a tak jsem byl venku dost brzo. Ostatní byly někde jinde, a tak jsem se potloukal a nudil kde se dalo. Proč ti pitomí STSáci dali v Londýně, kde je tolik věcí, jenom jednu hodinu a tady je dali čtyři?! Zakončil jsem konverzací s pár Polákama a byl neuvěřitelně šťastnej, když byl oznámen odchod. Na zpáteční cestě pustili nějakou kravinu o autíčkách a ještě to nestihlo ani skončit, protože na začátku byl milión reklam na další pičoviny.

Po příjezdu jsme se šli vychcat a pak jsme vyhledali Katju a ostatní v parku. Tam nám rozdali závěrečný testy, ze kterejch jsem zjistil, že jsem se o dva body zhoršil, ale furt to nebylo tak hrozný. A pak přišlo to překvapení - měli jsme se proletět Bournemouth Eye, což je balón na laně. Jaké ale bylo překvapení, když nám oznámili, že je moc větrno. Ještě chvíli se tam nevím proč čekalo a pak jsme šli domů.

Ještě poslední zážitek z dnešního dne se dehrál v autobusu MHD. Na asi třetí zastávce se snažili nastoupit nějací ožralci, díky čemuž jsme nabrali zpoždění asi deset minut. Nakonec se do autobuse přece jen dostali a začali tam dělat bordel (hlavně řvát). Autobusák se s tím nepáral a jakoby nic dojel k policejní stanici (stále si ještě zpívali), kde si pro ně během dalších přibližně deseti minut přišli příslušníci. To už si chlapci moc nezpívali.

Ani si moc nepamatuju, co přesně se dělo pak. Doma mě začínalo být trochu divně, tak jsem si řekl, že si dám na hodinku pauzu a pak už jsem v posteli zůstal (oblečenej) až do deseti hodin ráno.

Den 18 - Volejbal barbecue

Když jsem se ráno probral, chtělo se mi neuvěřitelně chcát, měl jsem totálně sucho v hubě, ucpanej nos, bolelo mě v krku a cejtil jsem i hlavu, ale i přes to jsem se rozhodl jít na naši volejbalovou akci. V autobusu jsem potkal Vraťu, na Squaru jsme se sešli s Hedou a vyrazili jsme hledat naše místo na pláži. Bylo to trochu dál, než jsme čekali, ale došli jsme.

Zezačátku to vypadalo na chcípnutí, ale pak jsme si trochu zahráli a já zapomněl na nemoci. Po nějaké době se přidala i Heda a došli se na nás podívat Ráchel, Zuzka a Radka. Po skončení hlavního mezinárodního zápasu jsme si to rozdali ve složení Heda + Zuzka (obě skoroprofi - Heda hraje každej tejden ve škole a Zuka hrála sedm let profi, ale teď měla chvíli pauzu) a já +Vraťa (já hraju jen pro zábavu a Vraťa to hrál chvíli profi). Konečně to byl pravej beach volejbal. Hrálo se jenoduše o to, jsetli jsou lepší holky nebo kluci. První set jsme vyhráli asi 25:14 a druhej 25:19 (možná to není úplně přesně, ale vyhráli jsme!).

Hra byla párkrát přerušená jídlem. Měli jsme dva hamburgry a meloun. Meloun dokonce ukořistili i naše nevolejbalové krajanky. Pak ještě finální zápas a začali jsme balit. Zašli jsme se zase vychcat do Meka a já s Vraťou jsme si ještě dali tašky a on ještě Mc Flary. Pak už jel autobus a my se rozloučili.

Doma jsem se trochu najedl a udělal zápis za poslední tři dny, což mi zabralo asi jednu a půl hodiny :) a pak jsem trochu neplánovaně usnul.

Den 19 - Poslední volejbal

A zase jeden z nejnudnějších dnů. Blíží se konec pobytu, a tak jsme místo výuky sledovali film Big Mama, kterej byl kupodivu celkem dobrej. Pak jsme měli na můj vkus trochu moc volnýho času, ale zase moc málo na něco pořádnýho, takže jsme šli s Jitkou na volejbal pěšky. Heda nešla dneska vůbec, protože je skoro mrtvá. Já mám chřipku taky, ale ne tak hroznou. Jitka se pak kousek před cílem odpojila a šla se převlíknout a já pokračoval sám. Chvíli jsem si popovídal s Richardem a pak přišli ostatní. Začalo se zase rozcvičkou a pokračovalo se hrou, která mě dneska vůbec nešla, díky čemuž jsem byl čím dál nasranější a čím jsem byl nasranější, tím hůř mě to šlo. Zrovna poslední den! Pak nám Richard rozdal diplomy a rozloučil se s námi.

Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem se dopravil domů, něco snědl, udělal pár nezbytných věcí a zalehl s tím, že si chvilku odpočinu. No, probudil sem se ještě chvíli před půlnocí, protože se mi chtělo na záchod, ale jinak jsem vlastně vstával až druhý den do školy.

Den 20- Poslední den, Chlastačka III

Dneska to bylo ve škole ještě horší. Zase jsme čuměli na nějákej film, ale tentokrát to byla pěkná pičovina, takže jsem raději poslouchal walkmana a kreslil si. Pak nás rozehnali s tím, že se zase sejdeme v jednu na náměstí, odkud půjdeme na balón, nebo, pokud bude zase moc větrno, půjdeme do kina na Scooby-Doo (docela bych šel, ale v ČJ) a nebo nám vrátí 5 liber.

Tentokrát už jsme se na volejbal vykašlali, a tak nám po škole zůstalo dost času. Zašli jsme do Meka a nějak jsme to prostě zase prosrali. Nakonec jsme se dostavili na místo určení. Vůdcové zase přišli pozdě. Naše česká skupina, stejně jako většina ostatních, se rozhodla pro vrácení peněz a šli jsme domů.

Doma jsem si zabalil většinu věcí a nachystal se na závěrečnou akci, kterou jsme si ne moc pečlivě naplánovali. Tereza nás původně chtěla vzít na večeři do hospody, ale protože jsme oba šli večer pryč, zajeli jsme na nějaký čínský jídlo do balíčku, který jsem pak doma snědl. Pak jsem vyrazil.

V autobuse se ke mě přidali další dva účastníci a pak jsme společně dorazili na určené místo na pláži. Po chvíli jsem z baťohu vytáhl dříve koupenou vodku a začali jsme to do sebe lít. Po chvíli se objevili tři ženský. Počítali jsme sice původně jenom se dvěma, ale nebylo to od věci. Postupně, a na můj vkus trochu rychle, jsme to do sebe nalili a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Ti dva borci se oddělili a šli na disko, zatímco naše skupinka se vydala hledat Rachelinýho punk-kamaráda, kterej nám za naše peníze koupil láhev vína, o kterým jsme se pak dozvěděli, že to bylo šampaňský (nebo to bylo zkažený??). Zašel jsem na disko pro ty dva ožralce a pak jsme tu jeden a půl litrovou láhev do sebe nalili jako lionádu. Naštěstí nás bylo šest...

Pak jsme se odebrali na diskotéku, kde jsem si trochu zapogoval na diskohudbu, která se mi ani v tomto stavu nelbila. Nakonec jsem se (pravděpodobně v důsledku nemoci) tak zadýchal, že jsem si dal pauzu a raději se vytratil.

Doma jsem si ještě docela dobře pokecal s Terezou, která údajně poznala, že jsem opilej, ještě dřív než mě viděla. Došel jsem k názoru, že se před hodinou angličtiny budu muset vždycky opít... Někdy ke konci rozhovoru přišel Patrik a já se odebral učinit nějakou higienu a posléze usnout.

Ráno jsem se dokonce samovolně probudil ještě před zazvoněním budíku a překvapilo mě, že mě nebolí hlava. Trochu horší to bylo s nosem. Z toho mě celej den teklo, což na cestování není zrovna nejideálnější varianta. Promočil jsem za ten den durch čtyři kapesníky, a to jen proto, že víc jsem jich neměl.

Inu, ráno jsem se najedl, dobalil zavazadla a chvilku čekal, než nastane chvíle dojezdu. Pak jsme snesli zavazadla, vystěhovali to před barák a chvíli zápasili s umístěním do kufru auta. Pak se náš koráb vydal ještě vyzvednout další dva studentíky od Tereziny sestry. No, jeden kufr skončil na klíně těch vzadu (já šťastně vyfasoval sedadlo vedle řidičky), protože se už nikam jinam nevešel.

Dojeli jsme tak na místo, kde si nás první den rozebírali rodiny, přivítali se s kamarády, rozloučili s rodinami a některými ostatními studenty a nasedli do busu, který nás odvezl na letiště. Po cestě jsme se celkem slušně bavili, ale to se moc popsat nedá. Protože byla na dálnici neuvěřitelná zácpa, dojeli jsme o hodinu později, ale to nevalilo, protože letadlo mělo zpožděni i bez nás. Rozloučil se s námi Dominátor a předal nás české STSačce, se kterou už byli parchantíci z Isle of Wight.

Při kontrole zavazadel se Zuzka zeptala, jestli to vadí, když má sebou nůžky. Řekli jí, že je to v pohodě, a tak je dala do baťohu. Jaké ale bylo její překvapení, když jí pak baťoh začali šacovat. Skončila s absolutně prohrabanýma dvěma baťohama a nůžky jí zabavili. Dokonce je i odmítli poslat po pilotovi, jak to udělali při letu do Londýna.

V letadle nás i přes naši žádost pěkně rozhodili. Ta kráva šikmooká nás hodila úplně na jiný konce letadla a ty pitomečky za náma, kteří vo nic neřekli, posadila všechny (asi šest) k sobě. (Je mě jedno, že zrovna byla žlutá, ale sere mě, že byla úplně vypatlaná!)

Doma už jsme dojeli celkem v pohodě. Naposledy jsme se rozloučili a rozjeli se do našich krásných domovů. Já se sestrou jsme dojeli asi o půl druhé. Zbytek už nemá s cestou s STS nic společného, takže touto větou končí tento krásný deníček.

  


Tyto smrtelně vážné stránky vytvořil a spravuje ZY, zástupce Aštara Šerana na zemi! Jestli nemáš rád sušenky, tak sem nelez!